úhel pohledu

  Nevíš, co je toho příčinou. Nevíš, proč to děláš, ale jaksi intuitivně se pokaždé, když jdeš kolem toho zrcadla v chodbě, na sebe podíváš. Ta beztvará hmota s dvěma temnými body, nic neříkající obrys stínu a prachu. Snažíš se tu představu vypudit z hlavy a soustředit se na svůj vlastní odraz. Ne toho druhého. Toho již ne. Po chvilce váhání sám sobě řekneš, že ti to dnes vážně sluší a pro jistotu si ještě jednou zavážeš kravatu. Ten proces tě uklidňuje, neboť si vždy vzpomeneš na vlastní mámu, která ti ji vázala, když jsi byl ještě v studentských letech. Zahrnovala tě láskou a učila tě být na všechny milý. Sám ani vlastně netušíš, kdy se z tebe stal cholerik s násilnými sklony. Vždy to přijde tak nečekaně. Ale poslední dva tři měsíce se již ovládáš, zvládáš to. Ta terapie ti vážně pomáhá, i když jsi se nejdříve zdráhal tam docházet , neboť ti ostatní jsou normální magoři. Někdy se naštveš, ale abys prohodil televizi oknem ve třetím patře jen kvůli tomu, že tvůj tým dostal gól, jako ten co vždy sedává vedle tebe, tak do toho máš ještě daleko. Nicméně, je sranda tam ostatní pozorovat. Pohled na hodinky ti zmrazí úsměv na tváři, protože už jsi měl dávno vyrazit na cestu. Snad se nebude zlobit.
   Sluneční paprsky tě již vytahují ven z tvého bytu na ulici a proplouváš mezi ostatními chodci se stejnou ladností, s jakou ti kdysi projelo ostří nože skrz paži při jedné rvačce před lety. Lidé jsou červené krvinky, tepny a žíly, a ty si to razíš přímo mezi nimi. Zdravíš se skoro s každým koho potkáš. Zdá se, že i ostatní v tobě vidí lepšího člověka. Pozitivní nálada z tebe přímo sálá a divíš se, že negriluje ptáky sedící na drátech. Mnoho jich už tady ale není, neboť už je říjen a přece jen se babí léto již chýlí ke konci. Podzim jsi nikdy neměl moc rád. Jakoby se vytratil život a na holé větve se rozesadilo stáří a smrt. Ale na takové úvahy nemáš již čas. Musíš ještě skočit do květinářství.
   "Ano, dejte mi všechny co máte. Děkuji.", říkáš tmavovlasé prodavačce, jejíž postava vypadá přímo božsky, když se natahuje pro gerbery, které jsou až nahoře nebo když se předkloní směrem k tobě. Celkem tě rajcuje, ale jo chlapče, pro tebe už není k mání. To ti ale nebrání v tom ji obdařit zářivým úsměvem, který ona opětuje. Jedna nula pro mě, pousměješ se sám v duchu nad svým miniaturním úspěchem. Slečna doktorka psychologie a bůhvíčeho ještě, tak sis ji pojmenoval sám, protože v tvém pomyslném žebříčku se sotva drží spodních příček, říká, že se máme radovat z malých úspěchů, často se chválit. Ta ženská není zrovna kus, ale v tomhle má pravdu. A tak chválíš. Sám sebe, pošťáka co jde kolem, slečnu s nestydatě krátkou sukní, korpulentní paní venčící malinkatý načechraný obláček, obrovitou dogu venčící mladou slečnu, řidiče autobusu, který se očividně dostal do úsporného režimu.
   Je to příjemný pocit obdarovávat ostatní, vědět, že děláš druhým radost. Před týdnem jsi udělal něco, čeho by ses ve svém minulém životě nikdy nedopustil. Byl sis zaběhat v parku jako každý den, protože sport je dobrý pro tvé zdraví. Už jsi byl skoro doma, když jsi uviděl na konci ulice sedět žebráka. Není slušné říkat žebrák, ale ten člověk svým vzezřením odpovídal tomuto popisu. Měl chudák pouze své staré ošuntělé šaty a zbytky své cti, které vláčel s sebou. Ihned tvůj pohled upoutaly jeho roztrhané staré boty, které mu již jistě byly malé před několika generacemi. Bez rozmýšlení jsi k němu přistoupil, vyzul své běžecké, daroval mu je a beze slova odešel bos domů. On na tebe jen zmateně hleděl, ale ty jsi v jeho očích viděl vděk. Až později ti došlo, že to byly ony, ve kterých se ti nejlépe běhá, vždyť víš, ty žlutočerné ocejchované svým údajným výrobcem. Takové dary jsi tedy rozdával
   Co by za to asi Trójané dali, kdyby je Řekové obdařili stovkou malinkých houpacích koní místo jednoho velkého. Jak by se asi tvářili, kdyby viděli co vytvořil soudobý člověk. Také by jistě vykláněli hlavy z okénka linky 152 a volali na kolemjdoucí, ať si užívají života. Byli by šťastní s tebou, protože dnes dovršíš svůj přerod v lepšího člověka. Jistě by si také pořádně natloukli čelist o sloupek okna, když autobus najel na obrubník a zastavil se až o svodidla oddělující silnici od vzduchoprázdna. Řidič musel usnout a vozidlo si jelo dle libosti. Ještě, že se to stalo tady na tom mostě, kde se nemohlo zranit moc lidí. Za chvíli přijíždí policie a zjišťuje následky. Odmítáš jejich starostlivost a lehkým krokem jdeš vstříc svému osudu na druhé straně mostu a města.
   Cesta ti utíká pod nohama a odpadkové koše se na tebe potutelně šklebí. Oni ví. Stejně dobře jako ty. Pomalu se blížíš k té restauraci, kde máš rezervovaný stůl pro dva. Té restauraci, kvůli níž sis odpustil dopřát si radosti v podobě nového mediálního přehrávače. Dva bloky od tvého cíle se posadíš na opuštěnou lavičku a snažíš si vše ještě jednou přehrát a srovnat si to v hlavě. Bereš do rukou krabičku, jež jsi měl uloženou celou dobu v kapse saka. Otevřeš ji a celé prostranství kolem tebe je ozářeno odrazem umírajícího slunce z broušeného diamantu vystupujícího z prstenu. Kdyby náhodou šel někdo kolem tak ho dozajista ta záře oslepí. Doufáš, že se jí bude líbit. Miluješ ji. Již při prvním pohledu jsi se utopil v jejích krásných kaštanových očích nádherně dotvářejících celkovou mistrovskou mozaiku jejího obličeje. Takovou jsi nikdy předtím nepotkal a možná již ani nepotkáš. Miluješ, jak si vítr jemně pohrává s jejími vlasy, když se jí můžeš dotýkat, líbat ji láskyplně na zádech, jak to má ráda. Miluješ ji, když se s ní miluješ. Že ji požádáš o ruku ses rozhodl zhruba před měsícem. Ona samozřejmě nic netuší a neví ani o té restauraci. Bude čekat před ní, ale to podstatné se odehraje uvnitř. Zrychluje se ti tep, přičemž si nevzpomínáš, kdy jsi byl naposledy takto nervózní. Těšíš se, až jí to řekneš a uvidíš radost v jejích očích, nefalšovanou, plnou lásky a společně otočíte list života na další nepopsanou stranu. Zvedáš se z lavičky. Ten podlý úder zezadu tě naprosto dezorientuje, cítíš jak ti něco v týle praská a podlamují se ti nohy. Napolo omdléváš a zatmívá se ti před očima, když padáš k zemi. Musí být přinejmenším dva, neboť jeden tě kope z boku do žeber, zatímco ten druhý tě stále zpracovává tou železnou trubkou. Nemůžeš se bránit, tělo nechce poslouchat. Ruka ti šahá do kapsy a krade ti symbol tvé lásky. Krabička s prstenem zmizí v jeho kabátu a následuje další série kopanců. Poslední co vidíš, zatímco se ti vše kolem slévá v jednu černou tmu, jsou vzdalující se černožluté běžecké boty, které jakoby se vznášely a neplatily pro ně fyzikální zákony, jako pro tvoji krev, jež ti výtéká z úst a uší a bůvíodkud ještě, a vytváří kolem tebe hezké obrazce jako ze štětce nějakého slavného malíře.