Sunday | Naděje

Petr si otřel zaprášený kryt své přilby a zahleděl se do dáli. Neviděl ovšem dále než na pár metrů, přestože jeho baterka měla dosah až dvě stě metrů. Je to něco naprosto neskutečného, pomyslel si. Tak dlouho jsme hledali a vypadá to, že zbytečně. Otočil se a štěrkem a prachem odkráčel ke svým kolegům, postávajícím u vozítka zkonstruovaného přesně pro potřeby této mise. Jeho úkolem bylo měřit atmosferické hodnoty, na jejichž základě by bylo možné dále uvažovat o možném životě zde. Ať už v minulosti, tak i v přítomnosti. Druhé možnosti ovšem mnoho nenasvědčovalo, neboť kolem se rozkládala pustina vyplněná popelem a prachem, tvář pevniny rozdrásaná hlubokými koryty a pokrytá roztroušenými skalisky. Pokud zde někdy existoval život, muselo to být hodně dávno. Petr se připojil ke zbytku výzkumného týmu a společně se vrátili do bezpečí jejich stanice. Po cestě přemýšlel nad dřívějšími neúspěšnými výpravami, které jejich družina uskutečnila. Doteď ovšem věřil, že tady je to pravé místo, kde skutečně něco naleznou. Bylo však jisté pouze to, jak mohl soudit, že tato planeta je stejně neobydlená, jako všechny ostatní, které už dříve navštívili.  

Vysvlékl si svůj skafandr a usedl s ostatními ke kruhovému stolu. Byli venku přes 4 hodiny a s vděkem se tak ocitli zase v bezpečí mezi pevnými stěnami, na které byli tak zvyklí. V jejich stanici se nacházelo kromě nezbytných technických zázemí také množství samostatných pokojů pro výzkumníky, odpočinková místnost a velká prostora určená pro pěstování vlastních rostlin, které produkují kyslík pro distribuční síť stanice. Syntetická výroba kyslíku byla v současnosti běžnou věcí, avšak posádka této stanice se skládala převážně z vědců a jejich vztah k přírodě byl v této věci neoblomný, pročež museli konstruktéři vyhradit jednu místnost právě pro zeleň. Uměle vytvořený kyslík byl co do kvality plně srovnatelný, což umožnilo ostatně kolonizovat rozmanitá místa v jejich domovské soustavě. Přestože Petr a jeho spolupracovníci byli často terčem posměchu kolegů na mateřské lodi, která se právě teď nacházela na oběžné dráze a analyzovala data posbíraná při obletu této planety, přítomnosti zeleně jim v jakémsi nostalgickém smyslu připomínala cosi vzdáleného, co ztratili už dávno předtím, než se narodili.

"Další posranej kus šutru," procedil mezi zuby Adam. Ostatní ani nehlesli, neboť s ním nezbývalo než souhlasit a každý zažíval vlastní pocit rozčarování. "Není možné, že by zde ještě něco bylo."

"Nevěš hlavu příteli. Vsadím se, že do rána na něco přijdeme," odvětil Petr a podíval se na hodinky. Doma trval den neustále a stanovení času spánku a bdění bylo věcí všeobecného konsenzu. Zde se nacházeli již šest hodin a na této straně planety byla pořád tma. Netrpěl nějakým přehnaným optimismem, ale pro něj naděje umírala vždy poslední. "Jak je na tom Max?" nasměřoval otázku na technika, zajišťujícího chod vrtné soustavy, jehož vrták byl mezi posádkou pro zjednodušení přejmenován na Maxe. Samozřejmou součástí každé meziplanetární výpravy bylo odebrání vzorků horniny pro další podrobné zkoumání. Na povrchu se toho ovšem moc zjistit nedalo a bylo třeba obrátit pozornost směrem dolů. Pro tyto účely nalezly dosti hluboký zářez v zemi, kde stabilizovali potřebné nástroje a pustili se do vrtání.

"Žádný problém, pane. Analýzu budeme mít za pár hodin."

Petr přikývl a pousmál se na ostatní spolustolovníky. Většina ovšem hleděla do prázdna před sebe a pouze Ema se na něj povzbudivě pousmála. Jejich minulé nezdary každému ozdobily tváře pár vráskami. Do mezigalaktických průzkumů bylo investováno již mnoho prostředků. Každý ovšem dopadl naprostým nezdarem. Nikdy se nepodařilo nalézt stopy života na jiném vesmírném tělese. Obrat ovšem nastal, když průzkumné lodě zachytily před mnoha lety neznámé vysílání, které sice nebyly sto rozšifrovat, avšak byl nalezen jeho zdroj. Technicky ne moc vyspěle zkonstruovaná schránka se souřadnicemi a obrázky. Nejpodivnější byla skutečnost, že postavy zobrazené na papíru byly svojí konstitucí podobny té jejich. To vzbudilo nesmírný rozruch nejen ve vládních kruzích, ale také celosvětově, neboť takovou věc se nepodařilo ututlat. Byla okamžitě sestavena skupina předních odborníků, kteří se vypravili za touto fatou morgánou. Samotná cesta trvala pět let, k čemuž bylo nutno ještě přičíst zastavení na jiných planetách, které byly předmětem stejného zkoumání, jako byla tato. To jest, zdali zde existuje život. Proto tedy nebylo možné divit se rozčarování panujícímu mezi posádkou, které bylo způsobeno skutečností, že tato planeta není nic víc, než pouhý kus horniny bez sebemenší známky života. Atmosféra sice vykazovala skoro padesátiprocentní množství kyslíku jako na domovské planetě, avšak to nedokazovalo zhola nic. Na druhou stranu věděl, že je možné, aby existoval život, který nepotřebuje více než zlomek živin a potřebných látek, co potřebuje on, jako člověk a skálopevně věřil tomu, že tady tomu tak skutečně bude. Postavy na obrazech připomínaly jeho rasu, pro kterou by nebylo možné zde přežít bez náležitého vybavení, ale vzhledem k nezměrné vzdálenosti a nespočtu vlivů různých sil a zakřivení časoprostoru bylo teoreticky možné, že v jejich genetickém fondu proběhly určité změny adaptace na zdejší podmínky.  

Petr se obával toho, jak zareaguje velení doma, až se dozví o jejich možném neúspěchu. Popřál ostatním dobrou noc a odešel do svého pokoje. Vnitřně cítil, že zde to musí vyjít. Něco mu říkalo, že tady opravdu najdou to, co by jednou provždy vyvrátilo tezi o tom, že jsme ve vesmíru sami. Teď to ovšem vypadá, že budou balit kufry a vrátí se domů. Ne, že by se netěšil. Více jak pět let neviděl svoji ženu a dcerku, kterou miloval nade vše. Když se mu ovšem naskytla možnost účastnit se této mise, nezaváhal ani na vteřinu. Možná, kdyby jen tu vteřinu posečkal a zauvažoval, mohl vidět svoji dceru vyrůstat místo toho, aby se hnal za svým klukovským snem. Zahleděl se z okna na bílou planetu přišpendlenou na nebi a s rozporuplnými pocity upadl do bezesného spánku.

ooo

S trhnutím se Petr otočil na lůžku a probudil se. Na dveře bušil Adam a vzrušeným hlasem volal svého velitele.

"Pane, přišly zprávy z lodi. Měl byste si je vyslechnout."

Petr odvětil a otočil se, aby se mohl obléci do šatů, když vtom se zahleděl ven. Nemohl uvěřit svým očím. Nebe již nebylo tmavě černé, ale bylo osvětleno hvězdou, která vyšla nad povrch a svým světlem zalévala prostor kolem stanice. Kam jen Petr dohlédl, rozprostírala se poušť písku, prachu a úlomků horniny. Ten pohled byl skličující. Rychle na sebe hodil pracovní oděv a vyběhl za Adamem do řídící místnosti. Zprávy byly šokující a neuvěřitelné zároveň. Mateřská loď dokončila průzkum povrchu planety a dle dostupných dat, se zhruba dvacet kilometrů od nich nacházelo seskupení zvláštních neidentifikovaných předmětů. Podobné předměty byly zaznamenány ještě na jednom místě na opačné polokouli. Byly zaznamenány také oblasti s výskytem struktur, které by mohly být definovány jako města. Vůči možnosti výskytu něčeho, co by mohlo být označeno za město, byl Petr již takřka imunní, neboť tyto přehnané naděje v minulosti vždy skončily velkým zklamáním. Co upoutalo jeho pozornost byly však ty zvláštní předměty, v jejichž blízkosti se měli nacházet. Nechal nastoupit všechny pracovníky stanice a oznámil jim situaci. Průzkumný tým se okamžitě připravil a Petr ani nepočkal na výsledky analýzy vzorku horniny, která měla být hotova každou chvílí. Ema viděla v Petrových očích ten dobře rozpoznatelný znak toho, že se nadchnul pro věc. Tak jak to u něj viděla již mnohokrát. Stejně dobře ovšem znala i bolest z následného zklamání.

"Petře?"

"Ano?"

"Víš, chtěla bych ti říct, že jsem nesmírně ráda za to, že jsem se mohla účastnit téhle mise. Je dost možné, že už dnes poletíme domů se špatnými zprávami. Jsi na to připraven?"

Petr se na ni usmál a pořádně utáhl popruhy na vaku, uloženém na zadní části jeho vozidla. Nevěřil tomu, že schránka vysílající signál se souřadnicemi byla pouhá náhoda.

Usedl do řídící kabiny a pustil se společně se svými spolupracovníky přes pustou krajinu ozářenou svitem vzdálené hvězdy. Motor vozidla vydával spokojené tlumené broukání, jak se přesunovalo přes písečné a prašné duny. Asi za půl hodiny vyjeli strmé stoupání a jejich pohledu se naskytla neskutečná podívaná. Ty předměty, které popisovala zpráva z mateřské lodi, se nacházely asi pět set metrů od nich. Nevypadaly nebezpečně, a proto celá skupina dorazila až k nim. Petrovi se rozmazalo vidění, neboť se mu do očí vehnaly slzy. Dokázal to. Našly to. Toto nemohly vytvořit jen gravitační síly a posuny hornin. Předměty se skládaly z obrovských kvádrů neurčité žlutavé barvy, umně naskládaných na sebe, takže jejich základna jich obsahovala nejvíce, kdežto na špici byl pouze jeden. Kolem se sice povalovaly některé stavební bloky, avšak celková struktura stavby byla zachována. Zatímco se všichni kochali jejich nesmírnou mohutností, Petr provedl průzkum perimetru a s překvapením zjistil, nedaleko odsud se nachází další seskupení. Tentokráte ovšem ne takových předmětů, jako byly tyto, nýbrž rovné kusy hornin, které nápadně utvářely půdorysní obrazce. Při bližším prohlédnutí Petr zjistil, že vůbec nejde o horninu, ale o zdi z kamenů a k jeho neskonalému úžasu jich bylo více než třicet. Ostatní se patrně zhroutily. Nechal rozestavit pracovní vozy a ihned se pustili do sbírání vizuálního i hmotného materiálu. Postupně i ostatní získávali dojem, který se jim čím dál více upevňoval v myšlenkách, že pokud našli toto, musí najít i obyvatele těchto obydlí.  

Po třech hodinách práce se Petrovi ozvala skrze vysílačku stanice. Něco málo poté, co odjela celá jejich skupina byla dokončena analýza podpovrchové horniny, avšak nedařilo se dříve navázat spojení. Povrchový sediment prachu a písku byl po pár stovkách metrů nahrazen hlínou smísenou s molekulárními strukturami, které se při detailním rozboru jeví podobnými, jako máme my. Petrovi v této chvíli poskočilo srdce vzrušením, aby následně mohlo spadnout o milion úrovní níže. Technik dále hlásil, že dle časového srovnání materiálu na této planetě existoval život asi před devíti sty lety a za současného stavu atmosféry, vycházeje z daností molekulárního vývoje, kterým sami prošli, není možné, aby zde existoval život. Navíc loď identifikovala na druhé polokouli obrovský kráter, který musel být způsoben jiným tělesem, při vzájemném střetnutí, čímž by se vysvětlovalo vymizení veškerého života. Loď ještě provedla pozorování nejbližších tří planet, avšak jedna je příliš blízko k zářící hvězdě, druhá s rudým povrchem a jedním pólem pokrytým ledem také nevykazuje žádné známky kolonizace či života a třetí, ta již Petr v noci pozoroval, je ve skutečnosti pouze měsícem obíhajícím kolem této planety.

Zpráva ještě pokračovala, ale Petr již vypnul příjem a zahleděl se na pozůstatky dřívější civilizace, kterým vévodilo seskupení kvádrových stavebních bloků směřující do nebe. Vzpomínky na minulost, které přežily své stvořitele. Podruhé se mu dnes nahrnuly slzy do očí, avšak teď z naprosto odlišného důvodu. Věděl, že zklamal. Sebe, svoji rodinu, celé lidstvo.

Zapnul frekvenci svých kolegů, kteří jej pozorovali a prohlásil: "Sbalte to tu ... přišli jsme pozdě."