průvan

Adam vyrazil vpřed s basebalovou pálkou v ruce. Čekal zde ukrytý skoro celou noc. Čekal na tento okamžik. Tu pálku si pořídil od jednoho chlápka na předměstí, kde se kšeftuje se vším počínaje dětskými dudlíky a konče střelnými zbraněmi a granáty. Nešel přímo za panem X, neboť toto setkání by ho mohlo stát víc, než obsah jeho peněženky. Toho maníka uviděl před obchodem s rozbitými okny a rozsypanými popelnicemi kolem jako nezbytné aranžmá. Chvíli se s ním bavil a pak stočil hovor na jeho pálku, se kterou si celou dobu významně poklepával o dlaň druhé ruky. Kdyby byl rozumný, tak by uhádal i slušnou cenu, ale jeho poslední slova zněla: "co to kur..." a obchodní jednání bylo u konce.   Adam měl tušení, že právě tato celokovová pálka dokáže zpříjemnit život mnohem více než ta dřevěná. Odhodil ji na sedadlo řidiče a zapálil si ubalenou cigaretu. Podezřívavým pohledem přejel celý prostor parkoviště, zařadil rychlost a pomalu se rozjel do svého oblíbeného baru. S Petrem si už tykali a tak měl na baru stále rezervovánu svoji židli a skleničku ginu s tonicem. Společně poklábosili o kecech, o kterých se baví normální lidi, jako počasí, ti sráči to zase projeli v hokeji, roštěnky v podniku, a se kterou by to stálo za hřích. Adama tyto noční romantické konverzace těšily. Petr byl totiž v poslední době jediný člověk, se kterým si měl a hlavně mohl co říct. Většina přátel se totiž po TOM k němu obrátila zády a pokud se s ním přeci jen někdo dal do řeči nebo byl s Adamem spatřen, rezervoval si tak jízdenku přímo do společenského vyhnanství. Adam si nestěžoval. Stejně by akorát poslouchal ty kecy o soustrasti, lítosti a podobné přetvářce. Teď tomu ale konečně učiní konec.

V postavě, která vyšla ze dveří okamžitě rozpoznal Josefa. Nevšiml si, že je doprovázen ještě někým dalším. Vyběhl ze svého úkrytu a postavil se před Josefa. Cítil, jak mu buší srdce a snaží se protlačit krkem ven. Naprázdno polkl a skelným pohledem se zahleděl do tváře nejprve Josefovi, a poté malé holčičce, kterou držel za ruku. Vypadala rozkošně, jako malá princezna, kterou rodiče slavnostně nastrojili pro první školní den. Adam znova polkl, roztřásly se mu ruce a cítil, jak se mu do očí derou slzy. Odmítl ten pocit, zahleděl se Josefovi do očí a vykročil přímo k němu.

"Adame, prosím," vyhrkl Josef. "Víš, že to byla nehoda, všichni to vědí, tak proč ne ty? I soud uznal, že jsem za to nemohl." Stačil ještě popohnat holčičku, aby utekla, než ho náraz pálkou udeřil takovou silou do zad, že byl sražen k zemi. Nestihl se ani otočit a další rána mu přelomila holenní kost. Jeho bolestný křik vylákal ven sousedy, kteří se po prvotním šoku začali buď schovávat nebo pomalu přicházeli blíže. Adam mezitím důkladně zpracovával zbytky Josefova fyzična, které by ještě po tomto setkání mohli eventuálně sloužit svému původnímu účelu. Holčička stála asi pět metrů od nich a plakala. Josef se na ni podíval a usmál se, než mu úděr rozdrtil nos, čelist a z oka zbylo cosi jako zbytky volského oka s pořádnou dávkou kečupu. Než někdo přiběhl a stihl Adama zastavit, byl už Josef mrtev a jeho pozůstatky ležely v jezeru tmavé krve. Adam se usmál spokojen nad svým výkonem a otevřel oči. Viděl, jak ze dveří vychází Josef a vede za ruku malou holčičku. Ta poskakovala a zpívala si. Jak měla sejít z verandy, skočila otci do náručí a přitiskla se k němu. Josef ji postavil na zem a společně se vydali po cestě vedoucí k základní škole. Adam stál stále skryt za hustým keřem a pozoroval celý výjev. Pálka mu ztěžkla v ruce a pociťoval absolutní prázdnotu. Bože, pomyslel si. Jakmile dvojice zmizela z výhledu, Adam vyšel na cestu a rychlým krokem směřoval pryč. Kam? Prostě pryč