Hra

 Je tam zase. Znova a pořád. Kdykoli si Petr pro něco jde, tak je jasné, že se musí potkat. Jemu to ale vůbec nevadí. Už si na sebe dost zvykli. Ze začátku se mu o tom dosti zdálo, nicméně mu strýc vysvětlil, že se nemá čeho bát, že je vše v pořádku. Do kůlny chodil zprvu velmi nerad. Vždy měl strach ze všech těch nehybných obrovských věcí vyskládaných podél zdí. Vždy jen čekal, kdy obživnou a pokusí se ho uchvátit a ublížit mu. Nechtěl tam chodit, ale strýc ho tam ze začátku vždy zamknul. Petr si zalezl do rohu, aby se nemusel dívat. Držel víčka co největší silou u sebe a byl schoulený, aby ho bylo vidět co nejméně. Ty hodiny tam strávené mu přišly jako dny. Postupem času se však přestal tolik bát a strýc mu ukázal, že ani nemá důvod a může si tam normálně hrát a povídat si s ní. Nakonec se přestal bát úplně a dokonce si hrál i sní. Třeba ji roztočil dokolečka a hráli si na honěnou. To se Petr vždy hodně smál. To stavení z červených cihel bylo kousek od hlavního domu, kde bydlel se svým strýcem. Měl ho velmi rád, neboť mu byl nejbližším člověkem, který mu zůstal. S kamarády chodil jen ze školy na křižovatku, kde se vždy rozloučili a poté pokračoval již sám, neboť mu strýc přikázal, aby domů netahal žádný další smrady. Nevěděl, jaké smrady by sebou mohl přitáhnout, neboť doma to také dosti smrdělo a smrad se přeci nedá nijak přenášet, říkala to paní učitelka ve škole. Petr však měl takové tušení, že si strýc nepřeje, aby vodil k nim domů své kamarády. Zpočátku jej to mrzelo, neboť by jim chtěl ukázat, jak si hraje on, ale nyní ho to již moc netrápilo. Stejně byl v kůlně nejraději sám. Sám si člověk nejlépe pohraje, říká vždycky strýček. Petr ho poslední dobou moc nevídal, protože strýc ani často nedošel domů z vesnice. Když už přišel, tak rozházel všechny židle v kuchyni, rozbil pár talířů, otevřel lahev nějakého pití a odešel do kůlny. Petr neměl moc rád, když měl strýc takovou náladu. Dost křičel a někdy Petra i uhodil. Druhý den se mu vždycky omluvil a koupil mu čokoládu, takže to zas bylo dobrý. Často se s ní dělil o své věci, protože si myslel, že je to tak správné a spravedlivé. Strýček jí žádné jídlo nedával, a tak si Petr myslel, že musí mít určitě taky hlad. Nevěděl jestli jí taky tak vadí ten zápach v kůlně, ale když se jí na to ptal, tak mu nikdy nic neřekla. Byla taková smutná. Asi taky měla strach ze všech těch kos, rýčů a seker, které se tu povalovaly. Byla mezi nimi taky pověšená a Petra mrzelo, že ji nemůže pomoci dolů, protože byla pro něj moc vysoko. Taky ho moc mrzelo, že si s ní strýc nikdy nic neřekne, ani se na ni neusměje. On to tedy nedělal ani v Petrově případě. Možná, že ji ani nevidí, napadlo jednou Petra. Možná, že ji můžou vidět jen děti, a proto je strýček takový zadumaný a mrzoutský. Předtím ji, strýc taky nikdy moc rád neměl. Petr se rozhodl, že to musí zjistit a jednou, když strýc nebyl doma, vzal s sebou ze školy jednoho kamaráda na návštěvu. Hráli si chvilku za domem a pak ho Petr vzal do kůlny. Vůbec nerozumněl tomu, proč jeho kamarád s křikem a brekem utekl. Nevadí, řekl si Petr. Vyměnil tetičce střevíčky a roztočil ji dokolečka, aby si mohli hrát na honěnou. Tak, jak se to Petrovi vždycky líbilo.