Sunday | Sněhová vločka

SNĚHOVÁ VLOČKA

"Christiane, přines mi šálek čaje!"
V ponuré místnosti šlechtického salonku se za stolkem tísnil hrabě Dumont a četl si ve svých zápiscích a poznámkách. Byl to velmi bohatý a vlivný muž. U její výsosti královny vždy uznávaný a to dával samozřejmě okázale najevo. Jeho chamtivost a lakota byly známy po celém kraji. I přesto si však jeho služebnictvo nemohlo na nic stěžovat. Pokud si hledělo svých povinností. Rozlehlé hrabství se rozkládalo uprostřed hlubokých temných lesů. Hrabě Dumont byl obtloustlý padesátník s jiskrnýma očima, které svítily zpod ryšavé kštice vlasů. Byl často nepříjemný, zlý a nespokojený a měl pochopitelně svá tajemství. Jeho tělo již nebylo tak svalnaté jak byl zvyklý z dob, kdy neustále lovil po lesích a navštěvoval ostatní urozené pány z okolí. A samozřejmě jejich manželky, když je jejich manželé na pár dní neuváženě opustili. Tomu však je již hodně let zpátky a teď když se podívá přes třetí bradu na svůj pohupující se hrudník, nezbývá mu než se nechávat sám vydržovat od méně urozených slečen. Ostatně on je tu pánem a jejich nízký původ mu opravdu tentokráte nevadí.
Christian, vždy upravený sluha, jenž byl u hraběte necelé dva měsíce, přinesl podnos s pozlacenou čajovou soupravou a elegantně jej položil na stolek. Dumont se na něj dlouze zadíval a pocítil k tomuto sešlému, životem strhanému člověku, náklonnost. Sám už byl starý a věděl o svých neřestech a špatných vlastnostech. Byl rád, že s ním někdo vydrží. Christian mu připomínal syna, jehož se nikdy nedočkal. Hraběte vyrušilo z přemýšlení tvrdé zabušení na hlavní dveře jeho sídla. Christian uvedl příchozího do místnosti. Ten, stanuvše před hrabětem, odložil svůj plášť s kapucí a odhalil tak své kadeře temně černých vlasů volně splývajících až pod ramena a černé oči, hluboké jako propast, ze kterých se nedalo nic vyčíst, a které se leskly ve svitu svící.
"Jsem již dlouho na cestách a žádám o nocleh" pronesl chladným hlasem a rychle se rozhlédl po místnosti. Hrabě pokynul a sluha odvedl cizince do pokoje pro hosty. Neměl návštěvy rád pokud nešlo o záležitosti se ženami. Tento muž mu ale připadal zajímavý. Jeho lehký krok a elegantní pohyb ostře kontrastovaly se svalnatou postavou lovce medvědů.
V podvečer téhož dne se hrabě projížděl na koni a uviděl neznámého, jak se proplétá houštím pryč od panství. Chvíli ho pozoroval, ale za pár vteřin mu již zmizel z dohledu. Dumont si pomyslel, že udělal chybu, když si vzal do domu takového člověka. U večeře se ho na jeho malou výpravu musí zeptat.
Když hrabě přijel domů, zpozoroval, že se již neznámý vrátil ze své procházky a ve studovně si pročítá plány od domu. Dumont začínal být z tohoto nezvaného hosta již nervózní, protože netušil, kdo neznámý je a i přes letmé pokusy z něj vytáhnout nějaké informace, nevěděl takřka stále nic. Úzkost mu svírala hrdlo a strnul na místě. Cizinec chce jistě ukrást jeho jmění, které tak dlouho střádal. Okamžitě se odebral za Christianem, jenž byl v kuchyni a připravoval večeři. Ten mu poradil, aby se nestrachoval a šel si raději odpočinout. Dumont uznal, že to je nejlepší řešení a odebral se do své komnaty a začal přemýšlet. Christian se jen zahloubaně pousmál a přidal do jídla další přísady. Mezitím se Dumont utápěl v myšlenkách o cizinci a možných verzích jeho úskoku, kterým ho chce obrat o jeho těžce nastřádané bohatství. Ten nově příchozí musí něco znamenat. Něco chce. S těmito ponurými myšlenkami usnul v křesle a probudil se až za tmy. Za okny se tetelil první sníh a silné stromy se ohýbali pod nápory větru. Proč mne jen nevzbudili na večeři? Hrabě se zadíval do černého lesa, kde znal již každý strom a zákoutí. Odvrátil se ale překvapen. Dnes stromořadí vyhlíželo jaksi tajemně a vůbec se neusmívalo na svého pána. Ta temnota sálající z každé třísky tam venku jej přinutila zažehnout svíce na stojanu a vyrazit na večeři. I přesto, že miloval jídlo a postupně se stalo jeho životní radostí a láskou, neměl cestu do jídelny zrovna dvakrát v lásce. O to více za tmy. Je zde mnoho zákoutí a temných míst, kde se může skrývat přízrak a při pomyšlení, že on sám má jen svícen, s nímž viděl sotva na pár kroků před sebe, mu začal po zádech stékat studený pot. Ne! Takhle nemůže přemýšlet. Služebnictvo o něm vědělo, že se velmi bojí tmy, ale nikdo se před ním neodvážil se tuto domněnku vyslovit. Dumont se uzavřel do sebe a nevnímal pohledy černočerné temnoty a prázdných brnění. Tma jej celého pohltila. Nesnášel ten pocit. Konečně se dostal do jídelny a s heknutím za sebou přibouchl dveře. Stoly již byly prostřeny, ale Christian ani cizinec zde nebyli. Byl však rád, že přemohl svůj strach. Usedl ke stolu a pustil se do jídla. Jakmile dojedl, zazvonil na služebnou, ale nikdo do místnosti nevstoupil.
"No jistě, poslal jsem ji přece na pár dní domů" povzdechl si. A přesto jak racionálně si vysvětlil její nepřítomnost, přemohla ho úzkost a napětí se mu opět rozlilo v žilách. Byl sám v domě se dvěma muži, které takřka neznal. Christiana zaměstnal po jejich seznámení na jednom plese, kde se mu zalíbil a rozhodl se mu dát práci ve svém domě. O cizinci raději ani nepřemýšlel.Vstal rychle od stolu a chtěl se vrátit do svého pokoje kde, jak byl přesvědčen, teď někdo prohledává jeho stoly a šperkovnice. Cesta mu ubíhala podivně rychle a hrabě za to byl jen rád. Když v tom zaslechl zvuky. Jež se podobaly šoupání nohou. Hrabě však se svící viděl jen asi dva metry před sebe natož na konec chodby. Začal zrychlovat až se dostal ke schodům vedoucím do dalšího patra, kde byla jeho komnata. N aprvním schodu ovšem zavrávoral a upustil svícen. Ocitl se v naprosté tmě. Už zase. Nedokázl se soustředit a jen slepě tápal ve tmě před sebou. Jeho smysly byl otupeny sytým jídlem a vínem. Před očima mu stále zůstal obraz mihotající svíce, která se co chvíli měnila v hrůzostrašně obrazy. Dumont začal panikařit a hnal se po schodech nahoru. K jeho uším dolehl zvuk, který připomínal náraz oceli na nějaký velice poddajný povrch, následovaný tupým žuchnutím na zem. Dumont nebyl nikdy žádný hrdina. Brnění, zbroj ani meče nikdy nepoužil. Ale nezdá se mu to jen všechno? Začíná ztrácet nervy a zoufá si. Tma jej obepíná, vztahuje po něm prsty a chce ho celého pohltit. Začíná špatně vidět a motá se mu hlava. Náhle se na u protější zdi zjeví postava. Dumonta napadají šílené věci. Neznámý zabil Christiana a teď jde zabít i jeho. Nebo mu Christian dal do jídla jed a je to on, kdo ho chce okrást. Příliš mnoho otázek a vizí. Neví co má dělat. Začal se třást. Nemůže ovládat své ruce natož své racionální uvažování. Konečně! Našel na zemi svícen a odtrhl z něj zbytky vosku. Dodal si odvahy a s plnou silou se vrhl proti přízraku.
Ráno, když šel Christian vzbudit pána, uzřel cizince jak sedí v křesle pod schody a zamyšleně hledí z okna.
"Co se stalo?"
"Nahoře" odpověděl muž a posunkem hlavy naznačil ke schodům.
Christian se rozeběhl do schodů a uviděl svého pána v kaluži krve. Kolem něj bylo rozházené brnění a v Dumontově břiše byl zapíchnut obrovský meč. V Dumontově tváři se zračila křeč smrti. Christian věděl, že se jeho pán bál tmy a měl záchvaty strachu a úzkosti. Pravděpodobně, když šel v noci po chodbě v křeči strachu, tak narazil do brnění a to na něj spadlo. Asi ano. Nebo...Co když ho zabil cizinec? Ale vždyť pán si to jistě zapříčinil sám. Nebyl to dobrý člověk. Ublížil mnoha lidem a zničil mnoho osudů. Možná, že cizinec... Seběhl rychle dolů, ale neznámý zmizel. Počal ho volati, ale vracel se k němu pouze ozvěna jeho vlastního roztřeseného hlasu. Odvrátil se k oknu a zadíval se do lesa. Dnes vypadal nějak zvláštně, pomyslel si. Zadíval se pozorněji a všiml si mezi stromy uhánějícího zvířete. Byl to kůň. Kůň cizince. Ale bez jezdce. Na ruku mu dopadla sněhová vločka. Se zájmem se zadíval na její strukturu a ostré hrany. Bylo toho na něj skutečně příliš. Propadl se do vlastních myšlenek. Jakoby uplynulo tisíc let. Nevnímal ostrý vítr ani tisíce vloček, jež se mu zapichovali do tváře jako jehly. Christian se probudil za zasnění. Vychladlýma očima bez života si přeměřil halu a schody. Zavřel okno a šel připravit snídani. Pán bude jistě po ránu hladový...