Toto malé povídání sepisuji z jednoho prostého důvodu – věřím, že poskytne podporu a impuls těm, kteří stále váhají zda stojí za to jít darovat. Chtěl bych předestřít, že se řadím mezi ty, kterým se lehce udělá zle při pohledu na krev a dlouhou dobu jsem špekuloval nad tím, zdali jít, ale vždy jsem tuto otázku odsunul do pozadí.

    Cílem tohoto krátkého článku není egoistické sebeuspokojení z vlastního zážitku ale zprostředkování zkušenosti při cestování a pobytu na tomto krásném smaragdu čnícím z nespoutaného moře, neboť být připravený je vždy výhodou (zvláště pokud cestujete trajektem).Na Korfu jsme

proč si v našich bezvýznamných životech tak často připadáme výjimeční?jen souhra náhod(ale to se můžeme konečně dopídit) zavdala možnost zažehnout svíci našich životů ve velkém světě, zotročeném naším druhem. ti druzí jsou pro nás bezvýznamní, se všemi svými city, řečmi a vším co po nás chtějí.po našem korálku na náhrdelníku vesmíru chodí tolik stejných jako my, že někdy...co jen někdy, skoro neustále na sebe hledíme jako na zrnko písku pouště. ALE. proč si myslíme, že oni nepřemýšlí jako my? že jsou nižší druh oproti nám, tolik silným s našimi vědomostmi a citovým firewallem nastaveným na disable. vnímáme všechno co se děje kolem nás mnohem více než ten ubožák co s námi sedí v kupé a nazdařbůh hledí do země. copak nevidí tu krásu venku? podívej strom, louka, slunce zapadá...tak přece CIŤ! ale očividně nad tebou již vyšla luna, ozařujíc cestu v tvé šedi. já cítím! já vím a přemýšlím! to vy jste jen figurky poskládané mně do cesty v mém příběhu...všichni tak bezstarostní, spěchající, nestarající se...nevidí, že naše nitra jsou v spalována v ohni, zažehovaném každým krokem toho, na co se díváme v zrdcadle...ale počkat...co když přece jen také cítí? jsou stejní jako my? co když nebylo žádné bahno, ze kterého jsme se s vypětím všech sil zvedli,a přitom oni v něm zůstávajíce, hladíc si své ego...netušíme to, ta nevědomost je přímo mrazivá...copak nikdo nevidí jak křičíme do světa, osamoceni, litující svých činů...ale nestrachujme se, vítr stejně jednou naše svíce zhasí...

(ze zápisků přecitlivělého zrnka)

jen hříčka osudu dopomohla k tomu že tento text se ponese v duchu řekněme velmi přátelském a radostném, i když pochopitelně nad věcí a na úrovni.je tomu jedno otočení planety co zde již mělo být napsáno jak se opíjíme vlastním smutkem a pro závoj nevědomosti si necháváme drtit naše city. jednáme bez rozmyšlení a plně si neuvědomujeme důsledky našich činů, které přichází až trestuhodně pozdě, tak pozdě, že mnohdy již nemůžeme vykročit z pasti, do které jsme spadli díky bezmyšlenkovitému postupu činění věcí našich.unáhlujeme se a přitom naše činy mohou ovlivnit chod věcí budoucích ale nejvíc mohou zasáhnout naš nejbližší okolí, na něž často zapomínáme, a přitom jde o naše světlo na konci tunelu, které nám může pomoci na cestě za pravdou.važme si jich. naše skutky nás mrzí a mnohdy jich litujeme. někdy upřímně, jindy jen z pocitu, že litovat sých činů je správné, ale víme, že za rohem již čeká další příležitost jak se proměnit v někoho kým nejsme. můžeme se ovšem spolehnout na své srdce, které nám přesně ukazuje cestu a doprovází nás strništěm lží a pomluv. jen ono vidí věci skutečné, přesně tak jak je vysmrkl pán jménem život.málem jsme odsoudili osobu, která nám je blízká. bez soudu, bez vědění. naštěstí je zde pomyslné šeptání, které věci uvede na pravou míru a proto jsme nesmírně rádi, že se vše vysvětlilo a věci dopadly tak jako dnes. dnes opět vysvitne hvězda, nitro je zaplavené vlnami citů a kouř z dohořívající trnové koruny stoupá k nebi...