Nikdy nechtěl, aby se mu děti ve škole posmívaly kvůli tomu, že nemá kvalitní oblečení nejznámějších sportovních značek, které dokázal vypočítat na nohách stonožky, která se slunila na kameni v jeho akváriu. Chudinka neviděla, možná to tak pro ni bylo lepší, jak zpoza dalšího kamene vylezl velký sklípkan a udělal si z ní oběd. Chlapec se rozpustile ušklíbl a natáhl se na postel, na níž by se vešla snad celá rodina kluka od vedle, včetně babičky s jejím vozíkem. To oblečení vyjadřovalo jeho nadřazenost, emancipaci. S těmi burany ve škole neměl nic společného. Neměl rád, když byl rušen, což měla v oblibě jeho matka, která se neustále chodila vyptávat, zdali mu něco nechybí. Pro takové případy si pořídil pavouka v akváriu do pokoje, aby mu matka neustále nelezla na oči. Po chvíli nečinnosti se s uspokojením podíval na zamčené dveře a zapnul svůj nový počítač, který dostal k svátku. Jablíčko se rozzářilo...

    Cílem tohoto krátkého článku není egoistické sebeuspokojení z vlastního zážitku ale zprostředkování zkušenosti při cestování a pobytu na tomto krásném smaragdu čnícím z nespoutaného moře, neboť být připravený je vždy výhodou (zvláště pokud cestujete trajektem).Na Korfu jsme

  Nevíš, co je toho příčinou. Nevíš, proč to děláš, ale jaksi intuitivně se pokaždé, když jdeš kolem toho zrcadla v chodbě, na sebe podíváš. Ta beztvará hmota s dvěma temnými body, nic neříkající obrys stínu a prachu.

There were only a few job opportunities in that district of Nevada, so Scott was quite satisfied with the job he had been given two weeks ago in a godforsaken restaurant outside the Carson City. It was no problem for unambitious shy Scott to clean crappy toilets, to be bullied

proč si v našich bezvýznamných životech tak často připadáme výjimeční?jen souhra náhod(ale to se můžeme konečně dopídit) zavdala možnost zažehnout svíci našich životů ve velkém světě, zotročeném naším druhem. ti druzí jsou pro nás bezvýznamní, se všemi svými city, řečmi a vším co po nás chtějí.po našem korálku na náhrdelníku vesmíru chodí tolik stejných jako my, že někdy...co jen někdy, skoro neustále na sebe hledíme jako na zrnko písku pouště. ALE. proč si myslíme, že oni nepřemýšlí jako my? že jsou nižší druh oproti nám, tolik silným s našimi vědomostmi a citovým firewallem nastaveným na disable. vnímáme všechno co se děje kolem nás mnohem více než ten ubožák co s námi sedí v kupé a nazdařbůh hledí do země. copak nevidí tu krásu venku? podívej strom, louka, slunce zapadá...tak přece CIŤ! ale očividně nad tebou již vyšla luna, ozařujíc cestu v tvé šedi. já cítím! já vím a přemýšlím! to vy jste jen figurky poskládané mně do cesty v mém příběhu...všichni tak bezstarostní, spěchající, nestarající se...nevidí, že naše nitra jsou v spalována v ohni, zažehovaném každým krokem toho, na co se díváme v zrdcadle...ale počkat...co když přece jen také cítí? jsou stejní jako my? co když nebylo žádné bahno, ze kterého jsme se s vypětím všech sil zvedli,a přitom oni v něm zůstávajíce, hladíc si své ego...netušíme to, ta nevědomost je přímo mrazivá...copak nikdo nevidí jak křičíme do světa, osamoceni, litující svých činů...ale nestrachujme se, vítr stejně jednou naše svíce zhasí...

(ze zápisků přecitlivělého zrnka)

jen hříčka osudu dopomohla k tomu že tento text se ponese v duchu řekněme velmi přátelském a radostném, i když pochopitelně nad věcí a na úrovni.je tomu jedno otočení planety co zde již mělo být napsáno jak se opíjíme vlastním smutkem a pro závoj nevědomosti si necháváme drtit naše city. jednáme bez rozmyšlení a plně si neuvědomujeme důsledky našich činů, které přichází až trestuhodně pozdě, tak pozdě, že mnohdy již nemůžeme vykročit z pasti, do které jsme spadli díky bezmyšlenkovitému postupu činění věcí našich.unáhlujeme se a přitom naše činy mohou ovlivnit chod věcí budoucích ale nejvíc mohou zasáhnout naš nejbližší okolí, na něž často zapomínáme, a přitom jde o naše světlo na konci tunelu, které nám může pomoci na cestě za pravdou.važme si jich. naše skutky nás mrzí a mnohdy jich litujeme. někdy upřímně, jindy jen z pocitu, že litovat sých činů je správné, ale víme, že za rohem již čeká další příležitost jak se proměnit v někoho kým nejsme. můžeme se ovšem spolehnout na své srdce, které nám přesně ukazuje cestu a doprovází nás strništěm lží a pomluv. jen ono vidí věci skutečné, přesně tak jak je vysmrkl pán jménem život.málem jsme odsoudili osobu, která nám je blízká. bez soudu, bez vědění. naštěstí je zde pomyslné šeptání, které věci uvede na pravou míru a proto jsme nesmírně rádi, že se vše vysvětlilo a věci dopadly tak jako dnes. dnes opět vysvitne hvězda, nitro je zaplavené vlnami citů a kouř z dohořívající trnové koruny stoupá k nebi...

Jsi mé světlo v dálce nekonečnosti,
tančím mezi barvami citů, vášní, pokušení

Rozkol dne a noci zračí se v mých očích,
 na křídlech větru, unášen vstříc konci.
  Avšak, nemíním býti pouhou loutkou lásky,

SNĚHOVÁ VLOČKA

"Christiane, přines mi šálek čaje!"
V ponuré místnosti šlechtického salonku se za stolkem tísnil hrabě Dumont a četl si ve svých zápiscích a poznámkách. Byl to velmi bohatý a vlivný muž. U její výsosti královny vždy uznávaný a to dával samozřejmě okázale najevo.