Adam vyrazil vpřed s basebalovou pálkou v ruce. Čekal zde ukrytý skoro celou noc. Čekal na tento okamžik. Tu pálku si pořídil od jednoho chlápka na předměstí, kde se kšeftuje se vším počínaje dětskými dudlíky a konče střelnými zbraněmi a granáty. Nešel přímo za panem X, neboť toto setkání by ho mohlo stát víc, než obsah jeho peněženky. Toho maníka uviděl před obchodem s rozbitými okny a rozsypanými popelnicemi kolem jako nezbytné aranžmá. Chvíli se s ním bavil a pak stočil hovor na jeho pálku, se kterou si celou dobu významně poklepával o dlaň druhé ruky. Kdyby byl rozumný, tak by uhádal i slušnou cenu, ale jeho poslední slova zněla: "co to kur..." a obchodní jednání bylo u konce.

Pro hlubší dojem možno fakultativně spustit hudební doprovod např. www.youtube.com/watch

Pevně ho obemkla pažemi, přitiskla se k němu a on ji objal pažemi kolem ramen. Přímo cítil zhmotnělý strach, který ji svíral. Pohlédl pod sebe a popravdě i mu udělal žaludek čelem vzad. Dlouho se

Petr si otřel zaprášený kryt své přilby a zahleděl se do dáli. Neviděl ovšem dále než na pár metrů, přestože jeho baterka měla dosah až dvě stě metrů. Je to něco naprosto neskutečného, pomyslel si. Tak dlouho jsme hledali a vypadá to, že zbytečně. Otočil se a štěrkem a prachem odkráčel ke svým kolegům, postávajícím u vozítka zkonstruovaného

Adam tiše dovřel dveře, vyzul si boty a nacvičeným kopem skóroval přímo do botníku postaveného pod dlouhým zrcadlem. Eva většinu noci blouznila a křičela ze spaní, ráno nemohl najít čistou košili a přímo před domem ho nahodilo projíždějící auto, takže když nakráčel do kanceláře svého nadřízeného, vypadal spíš jako zmačkané vydání ranního tisku s extra porcí rozlité kávy k tomu. Unaveně se sesunul na židli v kuchyni přistavené k jídelnímu stolu.

  Sluneční paprsky se odrážejí v kapkách rosy, zatímco mírný větřík si pohrává s větvemi stromů. Jaká ztráta promarnit teplé doteky slunce v chladném stínu domova. Oblečeš si, stejně jako každý den, jediné šaty, které máš a vyjdeš z domu. Hlad tě netrápí, neboť domů to máš vždy blízko a ani déšť ti nepokazí náladu. Tvé cesty často zaberou mnoho dní, a tak se poslední dobou se s přáteli moc nevídáš.  

Proplétáš se stébly trávy a hledáš nejschůdnější cestu. Pod nohy se ti pletou děti, ale všechny ví, že se nikdy nerozčílíš, a i kdyby, tak bys je nedohonil.

   Zabere ti tři hodiny, než dojdeš k tajemné pláni, po které se někdy pohybují obrovská monstra.

Nikdy nechtěl, aby se mu děti ve škole posmívaly kvůli tomu, že nemá kvalitní oblečení nejznámějších sportovních značek, které dokázal vypočítat na nohách stonožky, která se slunila na kameni v jeho akváriu. Chudinka neviděla, možná to tak pro ni bylo lepší, jak zpoza dalšího kamene vylezl velký sklípkan a udělal si z ní oběd. Chlapec se rozpustile ušklíbl a natáhl se na postel, na níž by se vešla snad celá rodina kluka od vedle, včetně babičky s jejím vozíkem. To oblečení vyjadřovalo jeho nadřazenost, emancipaci. S těmi burany ve škole neměl nic společného. Neměl rád, když byl rušen, což měla v oblibě jeho matka, která se neustále chodila vyptávat, zdali mu něco nechybí. Pro takové případy si pořídil pavouka v akváriu do pokoje, aby mu matka neustále nelezla na oči. Po chvíli nečinnosti se s uspokojením podíval na zamčené dveře a zapnul svůj nový počítač, který dostal k svátku. Jablíčko se rozzářilo...

    Cílem tohoto krátkého článku není egoistické sebeuspokojení z vlastního zážitku ale zprostředkování zkušenosti při cestování a pobytu na tomto krásném smaragdu čnícím z nespoutaného moře, neboť být připravený je vždy výhodou (zvláště pokud cestujete trajektem).Na Korfu jsme

  Nevíš, co je toho příčinou. Nevíš, proč to děláš, ale jaksi intuitivně se pokaždé, když jdeš kolem toho zrcadla v chodbě, na sebe podíváš. Ta beztvará hmota s dvěma temnými body, nic neříkající obrys stínu a prachu.

There were only a few job opportunities in that district of Nevada, so Scott was quite satisfied with the job he had been given two weeks ago in a godforsaken restaurant outside the Carson City. It was no problem for unambitious shy Scott to clean crappy toilets, to be bullied

proč si v našich bezvýznamných životech tak často připadáme výjimeční?jen souhra náhod(ale to se můžeme konečně dopídit) zavdala možnost zažehnout svíci našich životů ve velkém světě, zotročeném naším druhem. ti druzí jsou pro nás bezvýznamní, se všemi svými city, řečmi a vším co po nás chtějí.po našem korálku na náhrdelníku vesmíru chodí tolik stejných jako my, že někdy...co jen někdy, skoro neustále na sebe hledíme jako na zrnko písku pouště. ALE. proč si myslíme, že oni nepřemýšlí jako my? že jsou nižší druh oproti nám, tolik silným s našimi vědomostmi a citovým firewallem nastaveným na disable. vnímáme všechno co se děje kolem nás mnohem více než ten ubožák co s námi sedí v kupé a nazdařbůh hledí do země. copak nevidí tu krásu venku? podívej strom, louka, slunce zapadá...tak přece CIŤ! ale očividně nad tebou již vyšla luna, ozařujíc cestu v tvé šedi. já cítím! já vím a přemýšlím! to vy jste jen figurky poskládané mně do cesty v mém příběhu...všichni tak bezstarostní, spěchající, nestarající se...nevidí, že naše nitra jsou v spalována v ohni, zažehovaném každým krokem toho, na co se díváme v zrdcadle...ale počkat...co když přece jen také cítí? jsou stejní jako my? co když nebylo žádné bahno, ze kterého jsme se s vypětím všech sil zvedli,a přitom oni v něm zůstávajíce, hladíc si své ego...netušíme to, ta nevědomost je přímo mrazivá...copak nikdo nevidí jak křičíme do světa, osamoceni, litující svých činů...ale nestrachujme se, vítr stejně jednou naše svíce zhasí...

(ze zápisků přecitlivělého zrnka)